Seal Delivery Vehicle (SDV) je miniponorka určená k utajenému transportu týmů SEALs a jejich vybavení k cíli určení. Tyto miniponorky lze použít pro hledání ztracených objektů nebo potopených plavidel, pro výzvědné mise, mapování dna, průzkum pobřeží, infiltraci nebo stažení agentů, zásobování nasazených týmů a také pro diverzní útočné akce proti hladinovým lodím nebo ponorkám.

Diverzní miniponorky se osvědčily již za druhé světové války, kdy italské týmy „Vepříků“ tvrdě zasáhly Brity, když se italským žabím mužům podařilo náložemi potopit bitevní loď Valiant a superdreadnought Queen Elizabeth. Rovněž Britové byli na tomto poli úspěšní se svými ponorkami X, které podobným způsobem vážně poškodily německou bitevní loď Tirpitz. Týmy SEALs tedy využívají to nejlepší, co bylo v tomto oboru vymyšleno.Samotný „vepřík“ má tvar torpéda a je 6,7 metru dlouhý. Patří mezi takzvané „mokré“ ponorky, protože všechny prostory pro posádku jsou zaplavené a všichni tedy musí používat vlastní dýchací přístroj (UBA, Underwater Breathing Apparatus) nebo používat palubní systém se stlačeným vzduchem. SDV je poháněno elektromotorem napájeným nabíjecími bateriemi na bázi zinku a oxidu stříbrného. Motor pohání jednu lodní vrtuli. Pilot, instruován navigátorem, řídí vepříka pomocí balastních a vyrovnávacích nádrží. Hloubková a směrová kormidla ovládá pilot řídící pákou. Pro orientaci v hloubce slouží dva sonary.

SDV bylo zpočátku přichyceno přímo k mateřské ponorce, ale se zavedením palubních kontejnerů DDS (Dry Dock Shelter), byly vytvořeny mnohem lepší podmínky pro vypouštění těchto miniponorek. Přes nesporné výhody má nasazení SDV také své limity. Kromě omezené kapacity baterií a nosnosti SDV je tu i počasí a teplota moře. SEALs sice mohou mít takzvaný „suchý“ oblek, suchý však bohužel neznamená teplý. Pobyt a práce v ledovém moři skutečně může snížit bojovou připravenost SEALs, a proto byla vyvinut ASDS (Advanced Seal Delivery System), Zdokonalený systém pro přepravu SEALs, tedy mnohem větší, „suchá“ miniponorka, rovněž nesená útočnou podmořskou lodí. Přes mnoho výhod nemá ASDS úplně nahradit tradiční SDV.

Po dobu, kdy pluje mateřská atomová ponorka do operačního prostoru mise, je tým SEALs ubytován zpravidla v přední torpédové komoře, i když spát je možné i v palubním kontejneru. Ačkoli jsou moderní atomové ponorky mnohem větší, než těsné čluny sloužící za druhé světové války (například USS Kamehameha, uzpůsobená pro nesení DDS, je dlouhá 130 metrů), pro posádku ponorky znamená pobyt SEALs na palubě jisté uskrovnění. Komodor Michael Wood, který velel četám využívajícím ASDS i SDV, říká: „Námořníku atomové ponorky připadá, že SEALs jsou všude a jediné, co je zajímá, je jejich 3K systém: Kutloch, Kino a Kuchyně*.“ Nová útočná ponorka třídy Virginia bude mít mnohem větší prostory pro pobyt příslušníků speciálních operací, takže snad nebude docházet ke třenicím. Posádce ponorky pak nebude připadat, že jim SEALs snědí všechno jídlo, nehledě na to, že poněkud šokující může být i svérázný „styl“ týmů SEALs.

Za více než třicet let bylo vyvinuto několik typů vepříků.Okolo roku 1964 byl Italy vyroben Mark VI, první SDV, které bylo vyrobeno ve větší sérii. O něco později byl vyroben Mark VII jako první Američany vyrobené SDV, které mělo nahradit typ šest. Mark VII mohl nést čtyřčlennou posádku na vzdálenost 12 námořních mil (tj. asi 22 kilometrů) při rychlosti čtyř uzlů. Maximální operační doba plavidla bylo šest hodin.

U miniponorky Mark VII Mod 6 byl zachován akční rádius a počet členů posádky, ale byl vybaven novými navigačními přístroji, především Dopplerovým navigačním sonarem (DNS), sonarem pro zjišťování překážek a systémem pro koordinaci s mateřskou ponorkou. Těmito přístroji jsou vybavena všechna nynější SDV. Mark VIII je schopen dopravit šest SEALs na vzdálenost 18 námořních mil (33 kilometrů) rychlostí šest uzlů. Výdrž baterií při plném zatížení činí šest hodin jako u typu sedm. Miniponorkou vybočující z řady je Mark IX, jehož pilot a navigátor řídí plavidlo v poloze ležmo, tváří dolů. Je určen pro vysoce rizikové výzvědné mise. Akční rádius může u této ponorky být zvýšen z 18 na 45 námořních mil (33 až 83 kilometrů), pokud se podaří zlepšit pohonný systém.

Do budoucna se počítá s tím, že SDV Mark IX by mohl klást omezené množství min v neuralgických bodech přístavů, čímž by byla využita nosná i strategická potence této miniponorky. Jedním z nových nápadů je i možnost odpálení torpéda MK37 osádkou vepříka Mark IX za asistence týmu DDS (palubního kontejneru). Dosah torpéda by v tomto případě byl až ke třem kilometrům. Pro vepříky byla také vyvinuta přísavná puma (LAM – Limpet Assembly Module), která nese 25 až 50 kilogramů vysoce výbušné trhaviny. Některé typy těchto pum jsou speciálně konstruované pro ničení ponorek, jiné slouží k potápění hladinových plavidel.

Vepříci tak poskytují týmům SEALs velké možnosti ať už při transportu na místo určení a průzkumu, tak i pro citelné útoky na námořní síly a zařízení protivníka. SEALs zdaleka nejsou jen hlučnou a hladovou přítěží na atomových ponorkách.

* orig. 3M system: Movies, Meals and Mattresses